Volá mi takhle ve středu večer natěšený Marty: “Pojeď s náma na dovolenou, bude to príma, i program nějakej bude, uvidíš.“ Nu což, říkám si, přesčasů mám víc než dost, volno si zasloužím....
„Jedu,“ houknu do telefonu a pokládám. Ve čtvrtek si sbalím pár základních životních potřeb, jako například notebook, a vyhlížím Martyho. Marty přifuněl se svým automatickým žabožroutem a vyskytl se první problém. V autě už jsou dva dospělí, jedno dítě, jeden pes a zavazadel jak na cestu kolem světa. Po chvíli poskakování po pátých dveřích se je podařilo zavřít a vyrazili jsme plouživým pohybem za neustálého otravného houpání do nějaké zapadlé vesnice uprostřed čech. Nějak před půlnocí jsme se doploužili na místo, v místní nálevně slupli večeři a šli jsme spát.
V pátek po probuzení nás čekalo malebné ráno,ovšem jen do té doby, než nám do chatky vtrhl jakýsi voyeur s kamerou. Po jeho zahnání do bezpečné vzdálenosti jsme vyrazili na návštěvu pracující inteligence, pana inženýra, který je mj. výtečný ve výuce zlozvyků. Po příjemně uběhnuvším dopoledni, jsa načerpán novými vědomostmi ohledně obsluhování fajfky, jsme se, opět za nechutného pohupování, vydali zpět do té vesnice, tuším Seč se jmenuje? Odpoledne jsem strávil poflakováním po kempu. Marty se neustále vítal a objímal s nějakými individui, co se pozvolna trousili do kempu, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Tak nějak proběhl pátek.
V sobotu ráno se probouzím do hnusného dne. Vykouknu z okna chatky a nevěřícně zírám. „Kurva, zrovna když mám dovolenou, tak tady mají železnou neděli a lidi už nosí šrot předem.“ Vykloním se víc a vztekle dodávám: „A to ještě přijely kolotoče, slyším tuctuc a blikají tam nějaký světla.“ Znechuceně se oblékám. Sotva se obleču, do chatky opět vtrhne voyeur s kamerou ze včerejška. Asi místní blázen nebo co. Chtěl jsem probrat s Martym možnost, že to tu sbalíme a pojedeme domů, když se to tu tak zvrhlo a malebné prostředí je to tam. O to větší byl můj šok, když jsem vylezl z chatky a uviděl Martyho, jak se nadšeně vítá se všemi zakladateli té černé skládky a že veškeré železo eviduje na vypůjčeném notebooku. Znechuceně jsem se odvrátil a říkám si, že se aspoň po té skládce projdu, i když jsem nevěřil, že bych našel něco co by se mi mohlo hodit. Ujdu pár kroků a vidím svůj hluboký omyl. Ne, nepřijely kolotoče, to jen nějaký Alx spustil všechny ledky a blikátka, co na tom měl. Jelikož hromádka železa byla u každého jedince zhruba stejná, pochopil jsem, že Marty asi zorganizoval nějakej
sraz a mě to zbaběle zapřel. Asi nějací veteráni nebo co.
Jó, to na
sraze Porschí….
Po nějaké době, kdy dojeli, byli dotaženi či byli dotlačeni všichni účastníci, po sdělování dojmů, co komu cestou upadlo, eventuelně co komu v nejbližší době asi upadne, Marty zavelel rozchod k obědu a
sraz opět zde v jednu hodinu. Po celou dobu oběda jsem do Martyho hučel, úplatky nabízel, podlézal i hrubě lál, že pojedeme domů. Marty ovšem zaujal postoj chcíplé tetřeve, takže kdybych byl býval hrách na stěnu házel, asi bych uspěl víc. Po jídle v jednu hodinu vylezeme před chatku a – nikde nikdo.
Jó, to na
sraze Porschí….
Všichni se slezli až někdy k druhé hodině. Marty zavelel ke spanilé jízdě. Bránil jsem se, že nikam nejedu, že se mi z toho houpání dělá blbě, ale byl jsem Katjou hravě přeprán a hrubě vstrčen do auta. Nuže, vyjeli jsme. Po několika Martyho telefonátech jsme zjistili, že hlavní kameraman nikde nečíhá v zatáčce, aby natočil průjezd, průtlak či průtah zatáčkou, ale že se ještě cpe v hospodě řízkem. Nu což. Po chvíli nás kameraman, ve kterém se zděšením poznávám voyuera z rána, s pěnou u huby a s párou u motoru dojel, předjel a točil. No jo, organizační chybka.
Jó, to na
sraze Porschí….
Těšil jsem se jak sáňky na zimu, až budeme zpátky, ale osud mi tento den nebyl nakloněn. Kdesi v opuštěném kraji se náhle část kolony zastavila. Vydal jsem se zjistit, co se děje. K mému zděšení jsem zjistil, že z několika bxek před námi spodem vytéká voda a vrchem syčí pára. Běda nám, cesta vpřed je nemožná! S představou noci, strávené kdesi v neznámé končině, se bojácně choulím v sedadle. „Támhle už slyším kvílení lítých šelem, určitě nás dopadnou a sežerou!“ hulákám strachy. „Neřvi, to mi jen kvičí klínový řemen,“ zní odpověď. Poněkud se uklidňuji a napadá mě spásná myšlenka: „Otočíme se, a pojedeme zpět k civilizaci,“ říkám. „Nikam nepojedeme, už vaříme taky,“ uzemňuje mne odpověď. Po nějaké době a mém modlení se podařilo šamanům vdechnout do svých mrtvol trochu života a pokračujeme v cestě. Uff…
Jó, to na
sraze Porschí….
Přijeli jsme na velké parkoviště, kde prej bude čumenda. Byl jsem zvědavý na co bude ta čumenda, ale když pořád nebylo na co koukat, tak jsem se rozhodl, že tady bejt nemusím a vydal jsem se do chatky spláchnout prožitý strach lahváčem. Po hodince se začínám nudit, tak vyrážím zpět na parkoviště, kouknout co se tam děje. Přicházím zrovna, když se někteří pokouší o jízdu zručnosti. Aaaa, a zrovna jezdí Marty. Pozoruju, jak týraný žabožrout Martymu neustále chcípá. Nakonec se Martymu podařilo doskákat do „garáže“ kde vylézá z bxa, zamyká ho a naštvaně si stežuje okolí, že mu to chcípá. Problém je ovšem ten, že do garáže chce zacouvat další účastník jízdy kterému běží čas a nemá kam ;-)
Jó, to na
sraze Porschí….
Mezitím prý probíhal na druhém konci vesnice nějaký závod. Tam jsem být nemusel a ani nechtěl, protože jednak nevěřím, že by některý z jezdců dokázal vyloudit vyšší rychlost, než je povolená rychlost v obci a jednak se mi z duše protiví týrání starců a stařenek. Nicméně nikomu nic neupadlo a všichni se dostavili zpět do kempu, kde bylo vlastně epicentrum všeho dění.
Jó, to na
sraze Porschí….
Večer. Sedíme u krbu, ohřívá se maso, pivečko je dobré. Marty se sápe k mikrofonu. Proboha, snad nechce zpívat? Vždyť ještě nic nepil! děsím se. Ne, zpěv nebude. Marty vede řeči o průběhu
srazu. Poté bere do ruky výsledkovou listinu, nešťastně do ní nahlíží a pak předává slovo Katje, neboť ta prý umí číst. Od ní se dozvídáme, kdo dokázal nejhlouběji zašlápnout plyn do podlahy, kdo má nejmenší vůli v řízení tudíž zhodil nejméně kuželů, komu to háže největší prasátka (Cilit, leští a nepoškrábe), a kdo je největší chlívák a v kufru si neuklidí ani kdyby na chleba nebylo. S přibývajícími pivy se mi mění vzpomínky na ten večer v mlhu a mizí….
Jó, to na
sraze Porschí….
Neděle. Ráno po probuzení vytrhávám šedivé vlasy, které se mi udělaly ze včerejších zážitků, balím bágl a chystám se k odjezdu. Přichází rozespalý Tief, vytahuje z igelitky plošňák se dvěma displeji, připojuje zdroj a chvástá se: „Toto bude riadiť babku,“povídá, „od motoru, cez klimatizáciu až po stahovanie okien.“ Není mi jasné, jak tohle může řídit auto, když to nemá ručičky, co by točily volantem, ani nožičky, které by šlapaly na pedály, ale nechci být za blba, tak jen moudře kývám. Mezitím se Marty ještě venku objímá a loučí s těmi, co se včera ožrali tak, že nemohli prchnout už večer, ale museli čekat až do rána. Po vzájemném falešném ujišťování, jak to bylo skvělý a že příští rok zas, se loučí a přichází také balit. Nakládáme žabožrouta a vyrážíme domů. Ještě poslední fakáč z okna a sbohem, letní
sraze 2004…
Jó, to na
sraze Porschí…. tak tam je to, přátelé, podobný ;-)))))
PS: Napsáno s donucením. Marty by mě prý jinak umlátil starou poloosou. :-D
