Francouzské silniční odlišnosti

    Směřuji do francouzské roviny, která mě neopustí po celou následující cestu. Projíždím plno zajímavých měst, které protínají obrovské řeky, proti nimž se Vltava s Labem dohromady zdají jako bezvýznamné. Již nejedu po dálnicích, jednak z finančních důvodů, ale také proto, že všechny se odchýlily na sever. Na Paříž. Ale mnohé francouzské silnice první třídy se nemohou vyrovnat ani naší nejlepší dálnici. Tudíž je cestování velice pohodlné a alespoň z mého pohledu velice bezpečné. V čem jsou Francouzi experti jsou kruhové objezdy a jejich dopravní značení. České kruhové objezdy, které k nám byly transplantovány v několika posledních letech jsou zanedbatelné oproti těm francouzským. Soudím alespoň podle města ve kterém žiji, kde jich za posledních let vyrostlo pět a velký náklaďák má značné problémy se na nich vyhnout. A co hůře dopravu ve městě oproti semaforům šíleně omezili a zpomalili. Tedy kruháče ve Francii mají průměry, které se jistě dají počítat i na stovky metrů. Prostřední část bývá ve velké většině osázena kytičkami tvořící nějaký ornament. Tudíž jízda po nich bez jakýchkoliv napjatých emocí. A vzhledem k jejich velikosti nebrzdí provoz.  

Dozrávající vinice

  Další francouzské specifikum je jejich dopravní značení. A to jak směrové tak výstražné. V prvních chvílích mě směrové značení připadalo jako dosti nepřehledné. Zajímavým řešením jsou směrovníky umístěné až za výjezdem z kruhového objezdu nebo za křižovatkou. Obdobným specifikem je přesně opačné barevné značení dálnic a silnic prvních tříd než u nás. Tedy: dálnice modrá a ostatní silnice zelené. Ve městech se vyskytuje taktéž cedule s nápisem „ Toutes directions „ – všemi směry. Kvůli úspoře a zbytečnému rozepisování směrovek, navede tato směrová tabule řidiče až na nějakou velkou křižovatku za městem, kde se vše již dělí na jednotlivé trasy. Ovšem jak si člověk na tyto odlišnostmi zvykne, přijde na to, že je to vysoce propracovaný logický systém, ve kterém se motorista nemá šanci ztratit. A vždy jej do dovede na jeho trasu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že při několikatisícové dávce francouzských kilometrů jsem se mě nepodařilo pořádně ztratit. Až na jednu vyjímky na konci mé cesty….

Vesnice uprostřed vinic - Sonnac

   Pokračuji dále přes střední Francii a pomalu si zvykám na tamní ohleduplnost na silnicích. Žádné zběsilé manévry, žádné přejíždění za každou cenu. A především striktní dodržování maximální povolené rychlosti. Což v našich podmínkách dodržuje jen několik málo jedinců. Zajímavým odstrašujícím efektem na cestách jsou v příkopech stojící černé siluety postav s červeným jakoby bleskem směřujícím z hlavy. Jedná se o místa , kde na cestách někdo přišel o život. A jistě tyto ponuře vyhlížející postavy mají daleko větší psychologický efekt, než plastový policajt s plácačkou známý z našich končin.

   Šest hodin večer. Poklidným tempem jsem dorazil do cíle mojí cesty. Malá francouzská vesnička středověkého rázu uprostřed vinic. Oblast francouzského jihozápadu, přibližně sedmdesát kilometrů od pobřeží Atlantiku. Světově proslulá vinařská oblast kolem města Cognacu. 1950 kilometru za jeden a půl dne poklidným tempem a na autě ani jeden náznak jakéhokoliv selhání. Dolil jsem pouze dvě deci oleje a raději jsem technický stav pod kapotou moc nezkoumal.

 Francie a Citroëny

BX v Bréville

  Jak jsem již naznačil ve Francii jsou Bxka stále ve velké oblibě. Hlavně na francouzském venkově se těší doposud dosti velkému zájmu. Stále je to pro Francouze přijatelná a levná limuzína, kde servis Citroën je v každém městě. Převážně jsou tyto vozy až z konce výrobního období tohoto modelu. S Bxkama první generace jsem se prakticky nesetkal. Všechny ostatní byly, alespoň soudě podle označení a letmého pohledu, nejvyššího stupně výbavy a všelijakých jiných vychytávek , které se asi pouštěly pouze na domácí trh. I se slovním označení některých modelů, jsem se doposud nesetkal. A jelikož v oblasti, kde jsem převážně pobýval nemrzne a nesněží, tudíž převážná většina byla v pro nás obdivuhodném stavu. Jak jsem ještě mohl vypozorovat dle věkového složení jejich  řidičů, dali by se rozdělit do dvou kategorií. A to: Bud´na začínající řidiče, kteří si auto koupí jako svůj první vůz nebo lidi, kteří si nové Bxko koupili pře více než deseti lety než šli do důchodu. K této poslední kategorii mám ještě jeden postřeh. Byl jsem v malé rybářské vesničce u Atlantiku. Jdu po hlavní ulici, když kolem mě

Zlaté BX

projede Bxko jako kdyby sjelo z výrobní linky. Zlatá barva, kterou jsem na autě této značky ještě neviděl, křídlo od výroby, tónovaná skla. Zamířilo na blízké parkoviště a já za ním. Byl jsem ještě poměrně daleko, když z auta vystoupila přinejmenším osmdesátiletá bělovlasá shrbená stařenka. Vzala si ze zadního sedala hůl a zamířila do obchodu přes cestu. Čekal jsem na ní asi hodinu, než se vrátí, abych si ji mohl společně s jejím vozem vyfotit. Nedočkal jsem se. Bohužel jsem neměl tolik času. Tak mám aspoň fotografii onoho auta bez majitelky.

BXko ve vinicích

   Uprostřed vinic má placatá krajina úplně jiný ráz než jsem měl možnost doposud poznat. A pro člověka bydlícího celý život v horách obzvlášť. Nejhorší jsou v takové krajině problémy s orientací. Žádné kopce, žádné údolí ani výrazné orientační body. Pokud jsem tedy nejel po hlavní silnici, ale po vedlejších a polních silničkách najezdil jsem navíc desítky kilometrů. Což mi ale do té míry nevadilo, protože projíždět se Bxkem podél kilometrů a kilometrů zelených vinic vyrovnaných do řad, obepínající mírně zvlněný terén má taky něco do sebe. Jelikož značení zde bylo pouze od vesnici k vesnici a podrobnou mapu jsem vytahovat nechtěl, tak mnohdy jsem zavítal na silničky pokryté bílým prachem stěží pro jedno auto, kde je nemožné další vozidlo potkat po několik dnů. Ale orientace podle Slunce a světových stran většinou ne zklamala. Když jsem poté vjel do nějaké větší vesnice, která byla na mapě značená mnohdy jsem se divil, kde až jsem se při svém popojíždění dostal.

Citroën  v pevnosti Brouage

Citroën Mehari

Citroën 2CV6 v Saintes

Rudé 2VC6

Další kapitolou Francouzské automobilové historie jsou legendární Citroëny 2CV. Není divu, že jsou na silnicích poměrně ještě dosti ke shlédnutí. Vždyť taky ona pětimiliónová série se musela někde promítnout. A v rozmezí osmi let se s Bxkama dokonce překrývaly. Vozy, které stály na ulicích byla hlavně z posledních sérií výroby. Tedy měla boční okýnko nad zavazadlovým prostorem a označení 2CV6. Překvapilo mě jak je v přímořských oblastech v kurzu plastové plážové terénní vozítko, samozřejmě také od Citroëna. Tedy přesněji odvozenina od 2CVčka. U nás málo známý Citroen Mehari. Trochu zvednutý podvozek z 2CV, celá karoserie z PVC, sundavací plastová střecha a fólie místo oken. Některé tyto modely se taky vyráběly v provedení 4x4. Jak vidno Francouzská automobilová historie je dosti rozmanitá a mystické automobily značky Citroën jsou stále v kurzu. A to se již nezmiňuji o francouzské současnosti na silnicích, kdy nových hravých modelů je na nich dosti. Taktéž jsem zavítal do tamního autosalonu Citroën, přímo ve městě Cognac. Postavil jsem svůj vůz přímo před prosklenou halu autosalonu. Vkročil jsem dovnitř, kde jsem si notně dlouhou chvíli prohlížel zajímavé propagační předměty s logem Citroëna a modýlky snad všech modelů, které se kdy v historii vyráběly. Následně si mě konečně všiml prodavač autosalonu. Upozornil jsem ho na to odkud jsem, tvářil se poněkud překvapeně, ovšem neměl větší zájem rozvinout další konverzaci. Naznačil jsem mu něco o českém Bxclubu, ale evidentně ho to příliš nezaujalo. Tak jsem si pobral alespoň prospekty ve francouzštině, mimochodem úplně stejné jako u nás, a vyrazil na další cestu.

Cestopisné  postřehy

Constantinův oblouk v Saintes

  Po oblasti v západní Francii zvané Charente-Matitime jsem během dvou týdnů najel přibližně tisíc kilometrů po všech možných cestách i necestách. Jak jsem již výše uvedl jedná se o oblast vinařskou, kde se do města Cognac soustřeďují všechny významné cognacárny světa. Z nichž asi největší a nejznámější jsou Hennessy, Otard, Martell a desítky dalších menších podniků. Středem města protéká mohutná splavná řeka Chatenta, podle níž je oblast také částečně pojmenována a která se vlévá až do Atlantiku.  Kolem delty této jsou velké chovy ústřic a mušlí. Celá oblast má mnoho historických římských a románských památek. V každém městečku lze objevit románský kostel s typickými prvky pro dané architektonické období u nás se nevyskytující již skoro vůbec. Římské památky. Na malé oblasti je možno narazit na neobvykle mnoho římských památek z přelomu našeho letopočtu. Asi nejvýznačnější a nejnavštěvovanější stavbou je římský amfiteátr ve Městě Saintes, kde se dodnes konají představení rozličných druhů. Dalších římských památkami jako jsou prádelny, lázně a ruiny akvaduktů lze při důkladnější prohlídce najít ještě spousty.

Přístav La Rochelle v noci

La Rochelle při vycházejícím slunci

   Směřuji na pobřeží. Být v této části Francie a nenavštívit Atlantický oceán by byla věčná škoda. Oblast atlantického pobřeží ležící pod starobylým přístavním městem La Rochelle je druhou nejnavštěvovanější francouzskou oblastí hned po Azurovém pobřeží. Jest to také pro to, že  z Paříže je vzdálenost něco přes 400 kilometrů a TGV to trvá přes dvě hodiny. Ovšem uprostřed prázdnin je zde turistů trochu moc. V La Rochelle zůstávám několik dní. Město jehož vjezd do přístavu střeží dvě středověké věže. Jeden z městských přístavů tvoří jakoby pomyslné náměstí prostřed města plné vody, jež obklopují ulice se stánky a restauracemi. Ve dne i v noci se kolem přístavu nacházejí spousty turistů, kteří vyrazili na dovolenou. Celá Francie si asi vzala dovolenou a vyrazila k oceánu. Ale zahraničních turistů zde není mnoho. Podle aut soudě několik málo Holanďanů. Auto s českou značkou jsem potkal až poslední den při cestě domů. Chorvatsko stále vítězí na plné čáře. Ovšem cenově nesrovnatelné.

Maják na ostrově Oleron

Ostrov Oleron – Pevnost Boyard

V této oblasti se také nalézá několik z mála francouzských ostrovů. Začnu druhým největším francouzským ostrovem jménem Oleron. S pevninou je  spojen asi tříkilometrovým mostem. Tudíž představuje pro Francouze ideální místo prázdninové dovolené s nádhernými kilometrovými písčitými plážemi. Z rybářské vesnice jedu neoznačenou cestou. Přijíždím na malé písečné parkoviště a nalézám právě tyto podmanivé pláže. Na severovýchodní straně ostrova stojí uprostřed vod Atlantiku mediálně proslavená, i u nás, pevnost Boyard. Na niž je z pobřeží úchvatný pohled. Stovky aut se valí na se nejvzdálenější část ostrova. Důvodem je vysoký černobílý maják stojící na nejzazším cípu Oleronu, spolu s útesy a pohledem na otevřený oceán. Dál je již jen Amerika. Večer při návratu mě překvapuje obrovský odliv, který zapříčinil vzdálení se moře někam do nedohledna. Odhaduji jeho možnou výšku na hodnotu okolo osmi metrů. Jedu z ostrova. Na silnici značka „chassis déformation“  dvouproudá silnice první třídy „krásně“ zvlněná jako tobogán. Jako by stavěná přímo pro Citroëny, aby se pasažéři mohli pohoupat. moc aut, takže to nemohu moc rozjet. Škoda.

Mořská cesta na ostrov Madame

   Při svém putování jsem měl možnost navštívit ještě další dva ostrovy ležící severně od Oleronu. Malinkatý ostrůvek Madame, jenž leží v ústí řeky Charenty a je proslulý těžbou soli, která se získává odpařováním mořské vody v zásobnících k tomu určených. Na ostrůvek nevede žádný most. Ovšem za velkého odlivu je možno přejet suchým kolem po mořské cestě. Cestě vytvořené z kamínků na dně moře. Klikatá cesta vinoucí se asi půl kilometru přes úžinu. Při odlivu to není problém, ovšem jak přijde příliv…

Most přes moře na ostrov Ré

Posledním ostrovem, jež jsou jak soudím pro nás suchozemce nesmírně zajímavé a okouzlující., na který jsem vstoupil byl ostrov Ré. Nejsevernější z předešle jmenovaných ostrovů. .Lze se na něj dostat přímo z města La Rochelle. Vysoký most, který se klene přes úžiny měří něco tři a půl kilometru. Je zde ovšem jeden problém. Platí se zde mýtné. Šestnáct euro se mě zdá přehnaně mnoho. Naštěstí mám k dispozici kolo. Cyklisté mýtné neplatí.Celý ostrov a přilehlé okolí je protkáno perfektně značenými  cyklosteskmi. 

Přístav za odlivu

   Opouštím přístav La Rochelle a přilehlé okolí a vracím se do mého výchozího místa. Vesničky Sonnacu uprostřed vinic. Jedu silničkami podél pobřeží směrem k jihu. Přes poledne se nedá koupat, jelikož je odliv obrovský. Moře ustupuje i kolem čtyřech kilometrů a lodě v přístavech zůstávají na suchu. Přejíždím obrovský most přes deltu řeky Charenty, který se stáčí do oblouku vysoko nad řekou. Nahradil starý unikátní most se dvěma vysokými ocelovými věžemi. Na tyto věže se v minulosti vytahovala vodorovně celá střední část vozovky, když projížděla loď. Naposledy vjíždím přes most na ostrov Oleron a mířím na pláže. Vlny Atlantiku jsou tak obrovské, že jakékoliv plavání je nemožné. Odjíždím z ostrova. Je pátek večer a silnice jsou příšerným způsobem přeplněné. Sto kilometrů absolvuji asi za čtyři hodiny. Konečně volná cesta přede mnou. Už jen dvacet kilometrů. Odbočuji z města Saintes. Po pěti kilometrech na vedlejší cestě leží na vozovce rozházené nějaké neurčité předměty. Dojíždím do křižovatky. Hrozivě vyhlížející dopravní nehoda jediného auta v příkopě. Dojíždím jako jeden z prvních. Kolem havarovaného auta to začíná hořet. Z vraku vylézá zakrvavená dívka s mobilem v ruce. Ostatní řidiči jí již pomáhají a volají potřebné záchranáře. Auto jsem odstavil na kraji silnice a jdu se podívat není-li potřeba něco pomoci. Holka vypadá celkově v pořádku může chodit. Všude kolem se po silnici válejí kusy auta. Dokonce celé urvané kolo i s nápravou. Jak se jí to podařilo? Kolem auta, které je v hlubokém příkopě začínají šlehat plameny. Všímám si přeraženého betonového sloupu s elektrickým napětím, jeho překřížené dráty pravděpodobně způsobily požár. V oblasti kde tři měsíce nepršelo to může mít nedozírné následky. Nejbližší domy jsou vzdálené asi dvěstě metru a všude kolem suchý porost. Ze zcela zdeformovaného černého auta není možné ani určit co to bylo za značku. Za pět minut se okolí halí do silného neproniknutelného kouře. Protože mě již nebude na místě potřeba odjíždím abych uvolnil místo sanitce a hasičům.. Auto je cítit kouřem ještě dva následující dny. Ale co mě nepotěšilo, u oné nehody jsem urval lanko ruční brzdy.

  Když jsem se již dostal až k ruční brzdě neopomenu zmínit ceny a výběr náhradních dílů ve francouzských obchodňácích. V obyčejném francouzském obchodním domě je výběr základních náhradních dílů dosti značný. Jedná se pouze o věci obyčejné, s kterými si zkušený motorista poradí sám. U nás jsem se zatím nesetkal aby v obchodňáku prodávali třeba brzdné destičky, kotouče, lanka, filtry na všechny možné vozy a plno dalších věcí podobného ražení. Ale ty ceny. Věci jako žárovičky, značkové oleje, tuningové doplňky, o dobrou třetinu levnější než u nás. Největší překvapení LHMko. Cena za litr - necelé čtyři eura. Holt ve Francie je auto spotřební zboží. Nutně potřebné ke každodennímu životu. A ne jako u nás spíše luxus.